Tulák po hvězdách

Neboť žena je krásná - pro muže. Je sladká jeho jazyku a voní jeho chřípí. Je oheň v jeho krvi a třesk polnic, její hlas je jeho uším nad všechnu hudbu a žena dovede otřást jeho duší, která jindy stojí nezlomně ve vichrné přítomnosti titánů světla a tmy.

Klesl jsem do smrti a do bezecti, kdy jsem zradil své druhy a četné hvězdy nad svou hlavou kvůli ženě nebo spíš kvůli sobě, protože jsem po ní tolik toužil.

Tak jako všechny generace filozofů přede mnou znám ženu takovou, jaká je - její slabosti a nízkosti a neskromnosti a nešlechetnosti, její nohy připoutané k zemi a její oči, které nikdy neviděly hvězdy. Avšak věčná, nezvratná skutečnost zůstává: její nohy jsou krásné, její oči jsou krásné, její paže a ňadra jsou ráj, její kouzlo je mocnější nad všechno kouzlo, které kdy oslňovalo muže, a tak jako pól chtě nechtě přitahuje magnetickou střelku, právě tak chtíc nechtíc žena přitahuje muže.

Někdy si myslívám, že příběh muže je příběh lásky k ženě.

Když uvažuji nad tou svou nesmírnou minulou historií, nacházím několik velkých a skvělých vlivů a hlavní z nich je láska k ženě, láska muže k ženě jeho druhu. Vidím sám sebe stále jako onoho jediného muže, milence, vždycky jako milence. Ano, byl jsem také velký bojovník, ale když tu tak sedím a o všem spravedlivě uvažuji, jaksi se mi zdá, že víc než cokoli jiného jsem byl velký milenec. A proto, že jsem velice miloval, byl jsem velký bojovník.

"Vaše máma musela mít po čertech ráda děti, že vás vychovala."

"Jářku, pane správce, to pro vás musí být pravé peklo, když se ráno probudíte a ležíte na polštáři sám se sebou."

"Jste osel," podařilo se mi konečně říci chladně a zřetelně. "Jste osel, zbabělec, pes, ubohá věc, tak mizerná, že by na váš obličej bylo škoda sliny. V tom se k vám Jake Oppenheimer chová příliš velkoryse. Co se mne týká, říkám vám beze studu, že jediný důvod, proč po vás neplivám, je, že se nemohu tak snižovat a tak málo si vážit svých slin."

Člověk je velice divný tvor, věčně nenasytný, věčně nespokojený, věčně nesmířený s Bohem i sám se sebou, jeho dni jsou plné neklidu a marného úsilí, jeho noci překypují planými sny, rozmarnými a pochybenými tužbami.

Že jsem nezemřel, na tom není nic divného. Věděl jsem dvě věci, a ty mě udržovaly při životě: za prvé, že paní Om je po mém boku...

Jak jsem už řekl, žena v jejím nitru, její čistá ženskost zradila nakonec Miriam i mne. Vždycky byla tak klidná, tak rozumná, tak jistá sama sebou i mnou, že jsem zapomněl, nebo spíš že jsem tehdy znovu dostal tu odvěkou lekci, kterou jsem dostával ve všech svých životech, že žena zůstane vždycky ženou... že ve velkých rozhodujících okamžicích žena neuvažuje, nýbrž jedná hlavně podle svého citu, že poslední svatyně a nejvnitřnější popud k jednání leží v ženině srdci, a ne v hlavě.

Tvar, který se nazýval Jesse Fancher, tělo, které bylo jeho, protože bylo hmotné a zdánlivé, pominulo jako každé zdání a víc ho nebylo. Avšak nesmrtelný duch nezanikl.

Dál jsem se však nedostal a chtě nechtě jsem byl nucen ležet a bdít a přemýšlet a přemýšlet. A pro člověka s čistým mozkem vede tato cesta k šílenství.

V samovazbě se člověk začne v myšlenkách protivit sám sobě a jediný způsob, jak sám sobě uniknout, je spánek.

Ti blázni! Jako kdyby mohli zardousit mou nesmrtelnost tím neohrabaným zařízením, složeným z provazu a lešení! Budu kráčet a nesčetněkrát znovu kráčet po této krásné zemi. A budu po ní kráčet jako člověk z masa a kostí, budu knížetem a venkovanem, vědcem a bláznem, budu sedět na vyvýšeném místě a sténat pod kolem.

Nechápete to? Naše pravda, sama pravda, kterou jsme vypověděli, znamenala naše zatracení.

... zkrvavené stíny mužů, kteří se provinili tím, že zatoužili po svobodě.

"... myslet si, že ti vaši dozorci, ty smradlavé krysy, mi mohou vytlouct z hlavy řeči, které mám v mozku jasné a definitivní, je velký nesmysl."

Plýtvání pohyby v tkalcovské dílně mě dohánělo k zuřivosti ne proto, že bych byl bojovník, nýbrž proto, že jsem byl myslící člověk, a proto jsem byl také pronásledován dozorci tak dlouho, až se ze mne stal "nenapravitelný".

... hlodali všechny jemné nervy mého živého těla a mého sebevědomí. A já, který jsem býval v minulosti chrabrým bojovníkem, v tomto současném životě jsem vůbec nebyl bojovník.

Byl jsem přidržen s rozpjatými pažemi na zemi a potají zbit a ztlučen tupými dozorci, jejichž všechna inteligence dohromady stačila právě k tomu, aby jim ukázala, že jsem jiný a ne tak hloupý jako oni.