Deníky

Deníky

Ale teď chápu, co měl na mysli Lytton - můj drahý ďáběl, život je takový divný sen - on je mrtvý a já si ho čtu.

Umřela. Tři poznámky od Emphie z dnešního rána: zemřela ve čtvrtek, zavřela oči a "vypadá tak krásně". Dnes má kremaci a nechala si natisknout program pohřebního obřadu - s vynechávkou pro přesné datum smrti.

... je velká námaha pohybovat se tak daleko od toho světa v mé hlavě. Když píšu na plné obrátky, chci jen chodit na procházky a vést dokonale přirozený dětinský život s L. a s těmi, na které jsem zvyklá. Pokud se však musím chovat obezřele a rozhodně, protože jsou u toho cizí lidé, drtí mě to a pak se hroutím.

Myslím, že bych tu dokázala žít šťastně navěky jen s knížkami.

Ale jak to bylo celé povědomé - já jsem klopýtala po té cestě a srdce mi svíraly beznaděj a bolest. A touha umřít, tak jako dřív, a to všecko pro dvě, nejspíš jen neopatrná slova.

Není toho ve mně zrovna mnoho, co bych chtěla vyjádřit, nebo je toho možná příliš, a nemám tu správnou náladu.

Já klesl ke dnu - lodi pluly dál.

A tak jsem sklouzla do svého velkého jezera melancholie. Pane na nebi, to je hloubka. Jsem snad rozený melancholik.

Pominu jako ten odraz mraku na vlnách.

Člověk by měl nejspíš stále nacházet nové věci, které by chtěl sdělovat, protože život ubíhá.

Jako bych tu měla zbožné útočiště před velkým utrpením - a přitom stále pocit jakési hrůzy - člověk se tolik bojí samoty.

Baví mě skoro všecko. A přece mám v sobě jakési nepokojné já, které stále něco hledá. Proč člověk neobjeví, v čem spočívá život?

Nicméně už jsem se zbavila pocitu, že před smrtí se musí smekat. Ráda bych odešla z pokoje uprostřed hovoru, ještě s poslední náhodně vyslovenou větou na rtech. Takhle to na mě zapůsobilo - ne se rozloučit, odevzdat se, ale prostě jakoby odejít ven do tmy.

Mimochodem těch posledních pár dní jsem strašně spokojená. Trochu to nechápu. Možná v tom má prsty rozum.

A má mysl je nyní tak netrpělivá, tak živá, jistým způsobem zoufalá.