K majáku

V té tmě musela být nějaká skulina, nějaký kanál v těch temných hlubinách, kterým proudilo dost světla na to, aby se její tvář zašklebila do zrcadla a dostala chuť, když se zase dala do práce, mumlat si tu starou muzikálovou písničku.

Otočila klíčem v zámku a zanechala dům zavřený, zamčený, osamocený.

Dům byl ponechán sám sobě, dům byl opuštěn.

A ji najednou napadlo, tohle je tragédie - ne rakev, popel a rubáš, ale děti donucené k poslušnosti, jejich duch potlačený.

... kterákoli jiná žena na světě by byla něco udělala, něco řekla - všechny kromě mě, pomyslela si Lily a trpce se sama sobě pošklebovala, to nejspíš proto, že nejsem žena, ale mrzoutská podrážděná, vysušená stará panna.

A Lily si jenom přála, aby tahle obrovská záplava zármutku, tenhle nenasytný hlad po soucitu, tenhle požadavek, aby se mu naprosto vydala všanc - vždyť měl smutků, že by ji mohl jimi zásobovat navždycky - ji nechaly napokoji, někam se odklonily (neustále pohlížela k domu v naději, že ho někdo vyruší), než ji ten proud smete.

Chtít a nemít naplňovalo celé její tělo jakousi tvrdostí, prázdnotou, námahou. A pak chtít a nemít - chtít a chtít - jak to mučilo srdce a mučilo je znovu a znovu.

Ale krása není všechno. Za krásu se také platí - je příliš hotová, je příliš úplná. Znehybňuje život, zmrazuje jej.

Když jednoho tmavého rána klopýtal pan Ramsay chodbou, rozpřáhl náruč, ale protože paní Ramsayová poněkud náhle noc předtím zemřela, pouze rozpřáhl náruč. Zůstala prázdná.

se stíny hraju si - snad utěší mě

Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně. Trpká a černá, někde napůl cesty v temnotě, v paprsku letícím ze slunečního světla do hlubin, se možná utvořila slza; slza spadla; vody se zavlnily sem a tam, přijaly ji a uklidnily se. Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně.

A opět se cítila sama v přítomnosti svého starého nepřítele, života.