Láska a smetí

Nenávist se mylně pokládá za protiklad lásky, ale ve skutečnosti jí stojí po boku a protikladem obou je osamocení. Často si namlouváme, že nás k sobě váže láska, přitom nás k sobě poutá už jen nenávist, i té dáme přednost před osamělostí. Nenávist nás bude provázet, dokud nedokážeme přijmout osamění jako svůj možný či spíše nutný úděl.

Zahrada Eden, jak ji viděl před dvěma tisíci lety učený rabbi, má dvě brány zdobené rubíny. U každé stojí šedesát tisíc utěšitelů. Jásavá krása tváře každého z nich se třpytí jako zář nebeské klenby. Když se objeví člověk spravedlivý a věrný, svléknou ho z oděvu, v němž vstal z hrobu, a obléknou ho v osm hávů z oblaků slávy, na hlavu mu posadí dvě koruny, jednu z drahokamů a perel, dají osm snítek myrty a řeknou mu: Jdi a pojídej svoji krmi v radosti!

Každá osoba podle úcty, již si zaslouží, má svoji komnatu, z ní vytékají čtyři prameny: jeden z mléka, jeden z vína, jeden z balzámu, poslední je medový. Šedesát andělů se vznáší nad každým ze spravedlivých a věrných. Opakují mu: Jdi a pojídej v radosti med, protože ses věnoval Tóře, která se přirovnává k medu a pij víno, protože ses věnoval Tóře, která se přirovnává k vínu.

Pro spravedlivé už není noci, noční čas se jim promění ve tři období bdění. V prvním se spravedlivý stane dítětem a v stoupí mezi děti a těší se s nimi dětskými hrami. V druhém se stane mladíkem, vstoupí mezi mladíky a těší se jejich hrami. Ve třetím se stane starcem, vstoupí mezi starce a těší se jejich hrami.

Uprostřed zahrady Eden roste strom života, jeho větve se pnou nad celou zahradoua skýtají pět se tisíc druhů ovoce - všechny odlišné vzhledem i chutí.

Spravedliví a věrní jsou rozděleni do sedmi tříd a uprostřed nich Svatý Věčný, požehnáno budiž jeho jméno, a vykládá jim Písmo tak, jak bylo řečeno: Vyhlédnu si v zemi věrné, aby se mnou přebývali.

Byli jsme vyhnáni z ráje, ale ráj nebyl zničen, napsal Kafka. A dodal: Vyhnání z ráje bylo v jistém smyslu štěstím, neboť kdybychom nebyli bývali vyhnáni, musel by být zničen ráj.

To vnímáme oba, že svět už sténá, dusí se zaplaven tvary, zavalen věcmi, škrcen myšlenkami, které předstírají, že jsou potřebné, užitečné, či krásné a mají tudíž nárok na věčné trvání.

Aspoň mi pověz, co myslíš, že se stane s duší, která nevydrží nápor světa kolem sebe a pukne, rozskočí se na úlomky, které už nikdo neposbírá?

Nedělej si starosti, nezahyne. Třeba z každého úlomku vypučí nová - jako strom ze semene. Anebo se v jiném čase, v jiném životě všechny úlomky znovu složí, spojí se jako kapky v mračnu.

Co se stane s lidskou duší v epicentru atomového výbuchu? I kdyby duše byla nehmotná, i kdyby byla zcela jiné podstaty, copak by mohla snést ten žár? Kdo si dovede představit duši v nitru slunce anebo jiných hvězd?

Opotřebované věci odklízíme na skládku a skládky rostou do nebeské výše. I skládky odložených lidí, které v podvečer už nikdo blízký neosloví, s nimiž nikdo neusedne k prostřenému stolu kromě snad stejně opuštěných hostů. Ještě se snaží vyloudit na rtech úsměv a v nitru probudit nějakou naději, ale ve skutečnosti jimi už proniká zatuchlý pach odloženosti.

Vím, že setrvat s dosavadním druhem, pokud člověk najde zalíbení v jiném, se považuje za slabost, dokonce za zradu, jíž se dopouštíme na sobě i na tom, koho právě milujeme.

... Mílo, dyť skončíme na fašírku, copak máš rozum v prdeli? A von přeci řek: rozum ne, ale brzdy!

Já povídám, soudruhu četaři, hlásím, letíme, cíl neznámej, ale nejspíš do prdele.

Skličovaly mě nikoliv pochyby o správnosti volby, ale vědomí, že jsem se už jednou provždy rozhodl.