Není římského lidu

Na mou duši by nebylo lepší vlasti, jen kdyby lidé za něco stáli.

PETRONIUS

"Muž a žena a jejich láska je jediné, co má na světě smysl," řekne. "Tobě vděčím za to, že i já mám nějaký smysl."

Císařovna se při vzpomínce otřásla. Pocítila chlad. Chlad a náhlou a prudkou touhu po polibku, po polibku od kohokoli, jen kdyby jí v milostném rozdivočení drtil ústa a vyvedl ji ze smutku a prázdnoty. Až se Nero vrátí z pitky do ložnice, bude mít o zábavu postaráno. Na Poppaeu si ani nevzpomene. Poppaea je pouze manželka. Ta neláká, ta nevábí. Manželka je všední krajíc každého dne, je a musí být kdykoli pohotově k jeho hladu. Kdežto milenka - - Je něco mámivého, neznámého, prchavého…

"Samota člověku k životu nestačí," odpověděl ve snaze probudit její lítost a přivést ji na jiné myšlenky.

"Devět let ti stačila."

"Ale ani o den déle, Poppaeo, a v tom to vězí. Už nechci být sám."

Alyatta chovala pod srdcem nový život. Petronius ji zahrnoval oddaností; nikdy by byl netušil, jak nádherné a povznášející pocity prožívá muž, když jeho milovaná žena nosí jeho dítě. Přilnul k ní nepředstavitelnou něhou; myslil jen na to, čím by jí způsobil radost, jak by ji zanesl novými a novými důkazy lásky…

…; měl by čtyři nebo pět dětí, smavých a kučeravých. Vznikly by z vřelé a oddané lásky, a proto by byly hezké; miloval by je jako živá ztělesnění citu, jako budoucnost sebe a své ženy, miloval by je a vážil by si jich jako největšího štěstí, jaké může člověka na tomto světě vůbec potkat.

Má starosti, ale nemůže se mračit, naolejovaný obličej musí zůstat v klidu. Krása je pro ženu důležitá. Nejdůležitější. Chytrost je až na druhém místě, bohatství na třetím a počestnost na posledním. Zjev je první, co muže upoutá. Krása odvádí pozornost od případných nedostatků povahy. Není však dobře dávat najevo přílišnou chytrost, muži mají rádi hloupé ženy; je třeba stavět se hloupější než muž, ale být mazanější a svou chytrost si ponechat jen pro sebe a pro svoje záměry. A hlavně pro zvládnutí muže. Každý se dá zvládnout. Jen se tvářit za všech okolností hodně hloupě a pokud možno oddaně a úsměvně a vlídně. O tom se snaží přesvědčit Marcii už celý rok. Co je muži po slzách, byť byly stokrát upřímné, vyroněné z bolesti a horoucí lásky, když pro něho to jsou koneckonců pořád jen slzy, štkaní a pláč. On slzy polituje, případně je i slíbá, tváří se zkroušeně a zoufale, jak to právě okolnosti vyžadují, ale myslí si přitom, kéž by toho už byl konec, já bych něco jedl.

Pochopil, jakého druhu byl její cit, a pochopil také, že takové touhy může vyplnit kdokoli jiný a že je může vyplnit dokonce lépe než on, který je tak bláhový, že vyžaduje při objetí těl také oddanost a plnou účast srdce.