Stíny v ráji

Všechno se nehmotně vznášelo. Budoucnost se setkala s minulostí a v jedné ani v druhé nebyla touha ani bolest. Nic nebylo významnější a silnější než to ostatní. Obzory se vyrovnaly, v jednom podivném okamžiku se vyrovnaly misky života. Síla osudu nikdy nepřevýšila zbylou odvahu, s níž mu člověk čelil. Kdyby se to stalo neúnosným, můžeme si vzít život. Je dobré, když to člověk ví, ale stejně dobré je vědět, že pokud žijeme, nejsme nikdy úplně ztraceni.

"Byl jsem bez tebe ještě ztracenější. Bylas všechno, jas, sladkost i trpkost - zatřáslas mnou a dalas mi sebe i mne. Přimělas mne k životu."

Člověk s sebou nemá vláčet žádné vzpomínky. Jsou těžkým zavazadlem, není-li člověk natolik starý, aby byly tím jediným co mu zbylo. … Člověk si nemá žádné vzpomínky pěstovat, aby ho neudusily jako liány v pralese.

"… Když spíš s někým jiným, podvádíš sama sebe - ne mě."

"Už jsem dlouho nespal s nějakou ženskou a tak jsem chápal, že člověku může být v takovém případě všecko jedno: skandál i zločin, jestliže tu trochu individua v člověku přehluší to druhé, silnější já bez tváře, které je jen rukama, žhavou kůží a topořícím se pohlavím. Chtěl jsem do ní vniknout, do horké tmy, do rudých křídel osrdí, která by se kolem mne rozprostřela jako křídla sovy, vniknout do tepu srdce, dovnitř a dál, až k očím, aby se zklidnili a už se neptaly a zavřely se, a ještě hlouběji a výš a výš, až by z našich já nezůstalo nic než pulsování krve a prudké oddychování, které by už nebylo naše."

"Cos pil?" zeptala se Nataša.

"Nic. Kávu a smutek. Jinak nic."

"… Gräfenheim zastával stanovisko, že žádné zvíře nezná sebevraždu, protože není schopno totálního zoufalství. Byl také toho názoru, že možnost dobrovolné smrti je jedním z největších darů, protože může ukončit peklo… My ještě žijeme, nás to ještě čeká, docela jedno, nazýváme-li to stářím, umíráním nebo sebevraždou. … Naše těžké časy teprve přijdou, až budeme hledět do nicoty a až se zhroutí i iluze o pomstě. Pomalu se na to připravujte, aby vás to pak moc nesebralo. Nejsme totiž už proti šokům dost odolní. Zvláště ne proti těm šokům, které přicházejí z úplně jiné strany, než čekáme. Věcí míry je nejenom štěstí, ale taky umírání…"

Věděl jsem, že v noci je všechno dramatičtější a že hodnoty a pojmy jsou zveličené, ale přesto jsem tu seděl a cítil stínové perutě žalu, bezmocného vzteku a smutku.

"A já jsem nešťastná. Nebo prázdná. Nebo sentimentální. Nebo vyhořelá…"

"Myslíme si, že přivykneme zklamání. Ale není to pravda. Zklamání bolí pokaždé víc a víc. Bolí tak, že se začnete bát. Je to jako byste se pokaždé víc spálil. A pokaždé se to hojí pomaleji."

"… oběsil se na lustru. Všechna světla v pokoji svítila, i lustr. Asi nechtěl zemřít sám ve tmě. Nejspíš se oběsil v noci."

"… všechny vzpomínky jsou nakonec smutné, protože mají co dělat s minulostí, jak se tvrdí."

"Člověk je chudákem, až když už nic nechce."

"Jsem nešťastně zamilovaná, strašně zklamaná, osamělá, potřebuju útěchu, nechci už o ničem nic vědět a fakt nevím, proč žiju…"

… Od té doby kulhal a trpěl na ženy s menší tělesnou vadou. Všechno mu bylo jedno, pokud měla tlustou, tuhou zadnici. Ve Francii se oddával této své lovecké vášni za nejtěžších podmínek. Tvrdil, že v Rouenu poznal jednu, která měla tři prsy a ještě k tomu na zádech.