Vítězný oblouk

Věděl, že vyspí-li se s ní, je ztracen. Bylo to jako podepsání směnky, která už není ničím krytá. Znovu a znovu by se vracela a trvala na tom, čeho by dosáhla, a pokaždé by žádala o něco víc, aniž ze sebe cokoli dá, až by byl úplně v jejích rukou a ona ho pak nakonec znuděně opustila slabého, niterně zkaženého, oběť vlastní slabosti a rozpolcené žádostivosti.

"... Jsi můj obzor a všechny mé myšlenky se sbíhají k tobě. Ať se stane, co se stane, má to přece všechno vždycky kořen v tobě..."

Sentimentalita, řekl si Ravic. Bohyně vítězství a motýl uprchlík. Laciný symbol. Ale co jiného dojímá než laciné věci, laciné symboly, laciné city, laciná sentimentalita?

To nejsem já! Ten člověk otřesený touhou, kterou dovede přesně rozpitvat, a přece ji nedokáže zvládnout.

Možná proto, že už nemáme čeho se zachytit. Dřív tu bylo mnoho možností - jistota, opora, víra, cíl - jakási přátelská zábradlí, kterých se člověk mohl zachytit, když jím otřásla láska. Dnes nemá nic - nejvýš trochu zoufalství, kousíček odvahy a jinak cizotu uvnitř i vně. Když tam pak zalétne láska, je to jako by na suchou slámu padla pochodeň. Máš jen ji a to ji mění - je jiná, prudší, závažnější a ničivější.

Vím, že kdybych toho dosáhl, že bych to zase neudržel, ale to mou touhu neuhasí. Pitvám to jako mrtvolu na stole márnice - ale to jí jen nespočetněkrát oživí. Vím, že to jednou přejde - ale to mi nepomůže.

Měl náladu člověka, který odpoledne spal a není na to zvyklý - vytržený ze všech vztahů a zralý k okamžité nesmyslné sebevraždě.

Všechno je skončeno. Bylo to správné a dobré a muselo to být, ale je po všem a není tu žádné pokračování. Dál už nic není. Nemá nic před sebou. Zítřek je pojem beze smyslu.

"Zapomeňte na to. Lítost je nejneužitečnější věc na světě. Nic nemůžeme přivolat zpátky. Nic nemůžeme napravit. Jinak bychom byli všichni svatí. Život nás nechtěl stvořit dokonalé. Kdo je dokonalý, patří do muzea."

Zapomenout. Jaké to slovo. Plné hrůzy, útěchy a přízraků! Kdo by mohl žít bez zapomnění? Kdo však může dostatečně zapomenout? Škvára vzpomínky drtící lidské srdce. Člověk je volný, teprve když už nemá nic, když už nemá pro co žít.

- a člověk dosahuje úplnosti jen ve smrti -

… Co je příliš hlasité? Jenom ticho. Ticho, do kterého člověk zapadne jako do vzduchoprázdného prostoru.