Ronja, dcera loupežníka

str. 146

Nikdo se neodvážil zavýskat, už dlouho jejich náčelník žádné výskání na hradě nepřipustil. Jen Plešek si na svůj věk poskočil příliš vysoko radostí a trochu se uprdl. Ale to ho nerozházelo.

"Nějaká salva musí být, když se lidi vracejí domů," řekl.

str. 130

Museli si to říct, dřív než bude pozdě. Že je krásné mít někoho rád tak, aby se nemusel obávat toho nejtěžšího. Mluvili o tom, ale neslyšeli ani jediné slovo. A pak už nemluvili. Jen se se zavřenýma očima objímali.

str. 45

Byl to její Mattis, a ona ho měla ráda, ať dělal co chtěl.

str. 23

Ale žádné divé větrnice nemohly Ronju vystrašit tak, aby se vzdala cest a míst, kde prožívala samotářský lesní život. Ano, byla sama, ale nikdo jí nechyběl. Kdo by jí měl chybět? Její dny byly plné života, radosti a utíkaly jako voda. Léto se přehouplo a už tu byl podzim.