Kronika mého života

str.367

Vzpomínka na Jaroslava Haška:

"Já nikdy mladý psy nebiju, když mi udělají v místnosti nečistotu. Předně k tomu nemám náturu, a za druhý se tím nic nedocílí. Já to dělám jinak, jako nedávno s tím jezevčíkem. Pokaždý, když udělal nečistotu, jsem mu v tom zatočil čumákem a vyhodil ho oknem. A podívej se na potvoru učenlivou! Včera mi udělal zase v pokoji hromádku, já jdu pro něj, ale on sám k tomu přiskočil, zavrtal si v tom trochu čumákem a sám vyskočil oknem!"

Jaroslav Hašek

str.170

Je známo, že dojmy z dětství mají velký vliv na další lidský život. Vzpomínky na smutné mládí provázejí člověka až do pozdního věku a nezahladí je pak ani dobré živobytí. Ale zato mládí šťastné a radostně prožité je milou vzpomínkou a útěchou v životních strastech. Dětská duše je jako čistá gramofonová deska, do které se vryjí všecky dojmy od nejútlejšího mládí a člověk si je může přiblížit ve vzpomínce i ve věku velmi vysokém.

str. 59

… mám dojem, že se charaktery změnily, jakoby zregulovaly. Zvláště u sedláků. Je téměř jeden jako druhý… mně je jen líto, že mizí ony jadrné typy lidí, jichž byla dříve plná obec…

Jaké to bývaly typy! Každý řezaný z jiného dřeva a jiného tvaru; jeden z tvrdého habru, druhý ze sukovité borovice, třetí z ušlechtilé lípy. Proto býval jeden od druhého tolik odlišný. Jeden mudrlant a písmák, druhý furiant, ale dříč, třetí rozšafa a poctivec, čtvrtý nenapravitelný, ale vtipný lhář, pátý znalec zákoníku, šestý notorický sudič… Žilo se tehdy mnohem hůře než nyní, a přece bývali lidé veselejší. Uměli dřít do úpadu, ale dovedli se stejně, řekl bych houževnatě veselit.

str. 46

Tak se mi někdy skoro zdá, jako by mé nejčasnější dětství bylo opředeno jakýmsi kouzlem. Všechno mi bylo tajemné, podivné, bájné, a přece jsem to dětství prožil tak reálně na tak malém kousku země, kolem kachlových kamen a na peci za nimi. Kouzelné mi však připadalo vše, co jsem viděl oknem: stromy obalené bělostnými květy, později ovocem, i v zimě zase holé, zapadlé v závějích sněhu. Má fantazie byla podněcována vším, co jsem viděl i slyšel.

str. 21

o mamince:

Chodila ještě do staré doškové školy. V zimě musily děti chodit samy do lesa na dříví, nechtěly-li ve škole mrznout. Učily se ve světnici, kde žena kantorova vařila i prala, při čemž jí větší děvčata pomáhala, zatímco starší kluci štípali na dvoře dříví.