str. 168
Jeho údajná mýtomanie je přímo úměrná jeho strašlivé představivosti, on je vlastně stejný lhář jako básníci nebo jako děti, které ještě nestačily otupit školy nebo jejich matky.
(Diegův portrét)
str. 163
Upozorňuji, že tento portrét namaluji slovy. Bude to tedy ubohý portrét, protože se slovy neumím zacházet jako s barvami. Navíc miluji Diega natolik, že nedokážu být pouzhou "divačkou" jeho života, nýbrž jsem jeho součástí. Proto - možná - budu přehánět klady jeho jedinečné osobnosti potlačujíc, byť jen vzdáleně, vše, co by mu mohlo uškodit. […] Nebudu mluvit o Diegovi jako o "svém manželovi", protože by to bylo k smíchu; Diego nikdy nebyl ani nebude něčí "manžel". Ani jako o milenci, protože na něho se vůbec nevztahují sexuální omezení, a pokud o něm budu mluvit jako o svém synovi, pouze tím popíšu nebo vykreslím svůj vlastní pocit, takřka svůj vlastní portrét, a nikoliv Diegův. […]
JEHO TVAR: Se svou asijsou hlavou, na které raší tmavé vlasy, tak tenké a jemné, že se zdají vznášet v povětří, je Diego obrovitánským dítětem příjemné tváře a posmutnělého pohledu. Jeho vystupující, tmavé, inteligentní a velké oči jen stěží zadržují - takřka mimo oční důlky, - víčka oteklá a vyboulená jako u obojživelníka. Jsou vzdálená jedno od druhého více, než je obvyklé, a díky nim jeho zrak obsáhne daleko rozsáhlejší zorné pole, jako by byly záměrně sestrojeny pro malíře prostorů a davů. Mezi od sebe tak vzdálenými očima lze vytušit neviditelnou orientální moudrost. Jen málokdy zmizí z jeho buddhistických úst a odulých rtů ironický a něžný úsměv, kvítek na jeho obrazu.
Spatříme-li ho nahého, okamžitě se nám vybaví žabák stojící na zadních tlapkách. Má bílou, nazelenalou pokožku jako vodní živočich. Pouze jeho ruce a obličej jsou snědší, protože je spálilo slunce. Jeho dětská ramínka, uzoučká a oblá, plynule pokračují v ženské paže, zakončené kouzelnými dlaněmi, malými a jemnými, tenkými a citlivými jako antény komunikující s celým vesmírem. […] O jeho hrudi je nutno říci, že kdyby byl připlul k ostrovu, na němž vládla Sapfó, její bojovnice by ho nepopravily. Jeho nádherně smyslná prsa by ho zachránila. Ačkoli pro jeho jedinečné a neobvyklé mužství by jej uvítaly i na územích ovládaných vládkyněmi lačnícími po mužské lásce.
Jeho břicho, ohromné, hladké a kluzké jako koule, odpočívá na silných nohách nádherných jako sloupy, které jsou zakončeny velikými chodidly otevřenými v tupém úhlu ven, jako by měla obsáhnout celou Zemi. Jako u předpotopní bytosti na nich od pasu vzhůru vyrůstá první exemplář budoucího lidstva, vzdáleného od nás dva či tři tisíce let.
Spí v zárodečné poloze a v bdělém stavu se pohybuje půvabně pomalu, jako by žil v nějakém tekutém prostředí. Jeho pohyb je smyslný, až se zdá, že pro něj je vzduch hustější než voda.
Diego má tvar dojemné příšery, kterou jeho babička, Pradávna tajnůstkářka, věčná a nezbytná hmota, matka lidí a všech bohů, které si lidé v blouznění vysnili, zrozených ze strachu a hladu, ŽENA mezi všemi - zkrátka JÁ, by chtěla navždy chovat v náručí jako novorozeně.
[…]
str. 31
… Proč tolik studuješ? Jaká tajemství hledáš? Život ti vše záhy odhalí. Já už vím všechno i bez knih. Před nedávnem, skoro před pár dny jsem byla malá holčička a žila jsem v pestrobarevném světě s pevnými a hmatatelnými obrysy. Všude se skrývalo tajemství. Kdybys jen věděl, jak je strašné poznat vše naráz, jako když blesk ozáří zemi. Nyní obývám bolestnou planetu, průzračnou jako led; ta už nic neukrývá. Jako bych se vše naučila v několika vteřinách, naráz. Mé kamarádky, spolužačky se staly ženami pozvolna, já jsem zestárla během okamžiku a dnes je všechno jasné a srozumitelné. Vím, že za tím vším nic není, kdyby bylo, uviděla bych to …
(dopis Alejandru Gómezi Ariasovi)
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za Vaši zpětnou vazbu.