Obsazeno

str. 200

Jenže když se sny stanou skutkem, málokdy je umíme přijmout.

str. 199

Všeobecná nevraživost vyplnila prázdnotu po vytěkaných nadějích a sebeúctě, pepří mdlou současnost.

str. 129

... jsem bezmocná, splašilo se mi dýchání, hlavu mám ve svěráku napětí, duši zkrabacenou z hořkosti.

str. 100

Svět mě skřípnul, předvedl názorně, že dobrého je v něm málo, dnes už nad spoustou lidí, jevů a projevů neohrnuju nos.

str. 73

Spoustu protivných úkonů provádíme jen proto, abychom je měli z krku. Mnohdy se nám potom ani nějak výrazně neuleví.

str. 71

..., že jí v očích stojí slzy bezmoci a ponížení, necítil, že jí v duši bobtná hořkost bez konce. Nemohla mluvit. Hrdlo jí svírala nenávist.

str. 32

Je to jen nepatrnej kousíček světa, maloměstská past a klec, šmírácké oko, kotlík rozvařených křivd a ponížených životů.

str. 18

Vtekla k nám chladná tma kořeněná prvním uvadáním.

str. 14

Každý se ho malinko štítil a malinko bál, jako by už teď vysílal jakýsi pach, kódovanou informaci, že je za prvé novopečený komouš, za druhé budoucí práskač, za třetí příslušník Lidových milicí a navrch je přitahován skatofilií, to jest erotizací lidského výkalu.

str. 12

Směji se v pláči, doufám v zoufání, mně lékem je, co jiné poraní, mně při zábavě oddech není přán, já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán.

Francois Villon

str. 11

Komunistická strategie byla odjakživa založena na lámání charakterů, vyznačovala se cynismem a patolízalstvím, odpudivým nevkusem.

Přítomnost ovšem, jak je jejím zvykem, poukazuje na své boláky a starosti, na svá teď a tady.

str. 9

Jen co mi zmizela z očí: příliš rychle se stala vzpomínkou.